
Srpen 2011
Butterfly - 01.
23. srpna 2011 v 18:43 | *AC* ( Lill )Název - Butterfly
Délka platnosti na blogu - 22.8. - ??
Moje hodnocení - 90%
Komentář - Trvalo mi ho sesmolit jistou dobu :D Ale docela se mi líbí, sice tam není žádný kůň, ale co naděláme :D .. Letošním znamením léta jsou u mě kachny a právě motýlci ( neptejte se proš zrovna kachny, o tom se brzy dočtete v deníku :D ). Doufám, že to tu nebude příliš prznit, a nebude vadit vám na něj koukat jistou dobu ! :)
Je docela vkusný, nemá nic extra, ale svůj účel splnil. Doufám v jeho dlouhou dobu trvání. A zde náhled:
Novinky - co se chystá
15. srpna 2011 v 19:28 | *AC* ( Lill )
Heej ! pomoc ! :D Rok nejsem na blogu a nejsem schopmá napsat článek .. :/ Peru se tady s tím už dobrou hodinu ! :/ No jo, šikulka Lilly :D Stejně tyhle nudné řeči nikdo nedočte do konce, ale přece jen jsem vám chtěla sdělit, co se zde chystá. První článek blogu si zřejmě nikdo nepřečetl, chápu. Ale ve velké části jde hlavně o to, že tohle měl být "letní blog" - ovšem na to můžu zapomenout, protože v tom "létě" mám velice málo času, zvláště na sezení u počítače. Přesto to nehodlám vzdát jako už tolikrát předtím - vím, že si to o mě mnozí z vás myslí. Vím, že tomuhle blogu příliš nevěříte a nedáváte mu šanci. Ale já ano. Dávám mu svoji lásku a péči. A i když si ho přečte .. pětina z lidí, co si četla mé dřívjěší články - nevadí :) . Jednou třeba budu mít štěstí a blogová náklonnost se vrátí i ke mě :) . Ale dost k úvodu - je čas na hlavní téma. Chtěla bych tu psát nejen něco jako "nudné deníčky" - myslím tím ty moje, sesmolené dohromady, které nedávají hlavu ani patu - ano já vím, takové opravdu jsou :D Život patnáctileté holky, která ke koním přičichne jednou za rok, a přesto vede "koňácký blog". Jo, je to tak :D Chtěla bych tu vést něco jako úvahy nad tématy. Něco jako moje názory, ale na jednu určitou věc. Která se z nějaké strany týká koní. Ať už je to vzpomínka na koně z dětství, názor na dostihy či pouhá péče o koně. Inu, to by byla jedna věc. Další na pořadníku jsou - příběhy. Mám v plánu dvojčata, poměrně smutnou zamotanou sentimentální snůšku keců a dvojčatech :D Těším se na příběh Jenny a Sáry, kdy Sára popisuje ve svém deníku svoji nezkrotnost a problém, který brzy skončí její život - krátký život. Jenna, která si ho po dívčiné smrti čte, si přitom uvědomí, jak těžké pro ni bylo žít se sestrou, která byla o tolik vyrovnanější, sebevědomější a dokonalejší než kdy byla ona - ale ještě těžší žít bez ní. Jak si v tuto chvíli Jenny poradí, co pro ni bude Sára po smrti znamenat a odpustí jí ? Ale zejména, odpustí sama sobě ? Ano, na tohle se velice těším :) . A pak tu je Kytice. Na to se těším téměř stejně. :) Jen si zopakovat, jaké detaily jsem si plánovala, napsat si osu a trochu se připravit na psaní. Tak. Samozřejmě plánuju i něco jako "soutěž". Nevím, jestli se vůbec někdo přihlásí, ale co. Sama uvidím. :) Takže .. Do života smile !! Léto plné barev, sluníčka a zdravého blogování přeje Lilly ! :*
Život v úvaze
9. srpna 2011 v 12:20 | *Lill*
Pomoc!!
Sedím u bráchy v kanclu.
Přemýšlím.
Blá blá blá ..
Nálada ?
Vlastně si rozmýšlím, co tu napsat. Jo, nudný kecy :D Nálada tak .. 15 stupňů :D
Proč .. ? Na to dvě slova - JSEM PSYCHOPAT :D
Spoustu otázek, málo odpovědí.
Joo, tak už to v životě chodí. Když už jsme u toho chození .. Táák strašně mě bolí nohy ! Včera jsem prošla snad polovinu Prahy, sledovala modelky jak se nesou v krásném oblečení a tiše záviděla :) Jo, neříkejte, že jste nikdy nezáviděli ty krásné postavy a dokonalé modely - cítila jsem se omšelá, ale přesto šťastná. A už jsme u toho :D Jak se cítím .. Mohla bych psát hodiny a hodiny, a stejně bych neřekla ani čtvrtinku z toho, jak jsem se cítila. Cítila. Cítila. Taky jsem velice málo vyspaná. V noci i když by to bylo nemožné, jsem slyšela škrábání na podlaze, kroky a dokonce i dýchání. Dokáže mě vyděsit i štěkot psa, takže si dokážete představit, že srdce mi tlouklo jako splašené. Brr .. Dneska přijede matinka. Aspoň se nebudu bát jít v noci spát ... :D Už si připadám jako malá ustrašená holčička. A nejhorší je, že si tak vlastně připadám celý život. Jako malá, bezvýznamná holka, co nic nedokázala. Možná jsem dostala pár cen za zpěv, možná něco málo napsala, možná dokonce zažila lásku. Ale co vlastně znamená žít spořádaný život bez problémů ? Na jednu stranu si neumím nic takového představit - vždycky vám může vytéct kohoutek, pokazit se pračka. Co byste vy v téhle chvíli dělali ? Manžel je v práci, děti máte ve škole. Na plotně se vám vaří oběd, a vy přemýšlíte, jestli odpoledne vyžehlíte prádlo, nakoupíte, nebo vytřete celý dům. Není to ironie ? :D Jednou nás to stejně čeká - ale teď, v době pubertálních výlevů stejně absolutně nemáme představy o tom, jak bychom takový život vedli. Je ale srandovní domýšlet se. Nebo ne ? :D

Jednoho dne jsem pohladila koně a zřela, že se stane mým přítelem navěky. Zvláštní, že některé okamžiky z života pochytíte jen málo, vyblednou a poté se úplně ztratí. Některé, jako například když jsem poprvé hladila koňskou hlavu, Vám však zůstanou navždy. Miluju koně. Ale jsem s nimi jen málokdy. Bohužel. Minulý rok jsem navštívila jezdecký tábor, a od té doby jsem jim úplně propadla. Zvláštní, že od té doby jsem na koňském hřbetě seděla pouze jedinkrát. Ach .. Hledám inspiraci. Tam venku, daleko od prašné Prahy, kde se momentálně nacházím, žijou tisíce koní, ale já ani jediného neuvidím. A přesto je to to, co bych si přála. Lidé dokážou přát si něco, co není možné. Co nepotřebují. Ale jen to je naplňuje. Nádech, výdech. Toužím po pozornosti. Ovšem můj uzavřený brácha je jen velmi málo výřečný, a tak pravděpodobnost, že mě povzbudí v prašném letním dni je mizivá. Přesto toužím se vypovídat. Komukoli. O tom, jak moc miluji koně, ale nemůžu je mít. O tom, jak moc miluji jednoho hocha, ale nemůžu ho mít. O tom, jak jsem posedlá psát neuvěřitelně dlouhé slohy o neuvěřitelně nudných tématech, které lidi v běžném životě absolutně nezajímají. Inu .. Bude líp. :) Věřím vto. Jen si zvyknout na fakt, že život je plný učení. Učení znovu milovat, učení znovu a znovu žít. Sesbírat se ze země a jít dál. Neohlížet se, ale přesto si uchovat ty nádherné vzpomínky. Které později bodají do srdce jako tisíce nožů a ubližují dalším lidem .. Takový už je život. Ale já jsem opravdu nechtěla psát tak smutně ! :D
Teď Vám položím otázku. Poslední za tenhle nudný zápis. Příště možná bude smysluplnější. SNAD.
Zažili jste někdy den, který by byl stejný jako každý jiný, ale přesto by byl něčím vyjímečný ... dokonalý ? Zanechal by na vás jakýsi vliv ? Vzpomínali byste na něj a mysleli na něj jako posedlí ? Já už dva takové zažila. První se odehrál v roce 2009, přesně 9.9. Magické datum, nemyslíte ? :D Pamatuji si téměř na všechno. Jak jsem přišla do šatny, podívala se na kamrádku Katku, na celý školní den, vyučování .. Na to, jak jsme byly obě zblázněné do jednoho kluka. Katka byla mnohem hezčí než já. Vždycky ulovila kluka ona. V ten den bylo ale všechno jinak. Adam si na zvlněné louce lehnul ke mě, svoji ruku položil do té mé. Bylo to poprvé, co si mě někdo všimnul. Doopravdy všimnul. Mluvil se mnou jako se sobě rovným. Zvláštní, že si nepamatuju slova, dokonce i činy v průběhu dvou let velice vybledly. Na co ale nezapomenu, je velký respekt k tomu dni. A na detaily. To, jak jsem se cítila, jak svítilo slunce, že v ten den jsem měla jisté ženské problémy. A také, že tím dnem začaly moje problémy s matkou .. Ano, ten den mě ovlivnil natolik, že jsem se od základů změnila. Byl opravdu magický. Od té doby jsem se snažila zažít více takových dnů , ale život si se mnou pohrával. Brzy jsem se s Adamem rozešla, on si našel jinou, já zapoměla až za rok, o minulých letních prázdninách. Nastal čas, abych se připravila na devátou třídu. A tehdy jsem poznala někoho, kdo mě poznamenal. Ne najednou, jako dřív Adam. Postupně. Ale .. Nestal se tím dokonalý jediný den. Od prvního září až do 30. června to byl dokonalý celý rok - a teď - v létě .. Nevím, jak to vstřebat. Vyrovnat se s tím, že jdu na střední. Před pár dny jsem prožila svůj druhý "dokonalý den" .. :D Nebudu vás s tím zatěžovat, pouze chci říct, že i krátký čas vás může tolik poznamenat. Nevím, zdali jsem připravení jít dál. Začít znovu. Ale budu muset, nebo ne ? Nechci zapomenout, ale stejně se jednou změním natolik, že si nebudu schopná připustit něco jiného. Nicméně je zbytečné dělat všechno tak složité. Ačkoli bádat a dohadovat se je zajímavé a někdy se tomu neubráníme, i dnešní úvaze musíme dát sbohem. Nechci svůj život prohrát v boji s klávesnicí :D .. A co vy ? Jak vidíte svůj naplněný život vy ? :)





