
Vítej !
Nebyla bych to já, kdybych opět nevtrhla na scénu s něčím novým. Ano, milí čtenáři, Lilly se "vrací". Po neúspěšném, spíše uspěchaném návratu na majestic-world jsem si dokázala, že už víceméně mezi blogový svět takřka nepatřím. Proč ? Dříve jsem znala každý koňský blog, procházela a četla každý článek. Přidávala jsem denně na své domovní blogy, mazlila se s komiksy, snila i o knihách .. Musím přiznat, že i když je blogový svět rozmanitý a vrtkavý, milovala jsem ho. A stále miluju. A na takovou lásku se nezapomíná .. Od té doby, co jsem řekla konec, napsala svůj poslední článek a pak se na blogy vracela víceméně jednou za dva měsíce, jsem však stále po večerech přemýšlela o svých příbězích, plných sentimentálnosti, stresu, lásky, porozumění - všechno, co každý z nás vtom reálném světě zažívá. Je to zvláštní, ale do svých příběhů člověk dává kus svého já - ať už názory, zážitky, nebo se jen nudí a hledá rozptýlení. Proč tu ale vlastně jsem, když jsem před rokem řekla své sbohem ? Asi jste si všimli, že letošní léto není příliš vydařené. Já sama proklínám všechny démony deště a vypěstovala jsem si na něj obrovskou alergii. Kde ty slunečné dny .. Ano, i proto se jmenuje tento blog sole-giorno - v překladu z italštiny slunečné dny. Och, ve dnech, kdy víceméně nemám co dělat, se můj blogový absťák vrací s plnou silou. A proto jsem se rozhodla napsat "letní blog". Není to nic extra, pouze shrnutí právě uplynulého roku, co jsem dokázala, spackala i vnímala, koho jsem si zamilovala, kolik sůležitých lidí jsem poznala .. A taky to, jak vnímám blízkoočekávanou změnu. V září usednu do lavic střední školy. Školy v Kroměříži. Jestli se bojím ? A jak ! Ale rozhodně nehodlám čas o prázdninách mařit jen strachováním. Ne. :) Kromě mých nudných keců o životě tu mám samozřejmě i koňskou teorii, ale trochu jinak. Pouze od každého něco, co mě v mém krátkém životě zaujalo, o čem bych chtěla napsat jak z knížek, tak z vlastní zkušenosti, něco jiného. Stokrát opsaná teorie už nikoho nebere ;) A co příběhy ? Ach, nemusíte se obávat. Je tu komiks, Kytice. Na mém bývalém blogu majestic-world jsem jej rozepsala, ale nedokončila. Došla jsem však k názoru, že nemusím vymýšlet nic nového. Prostě ho "šoupnu sem". Ale přece jen se něčeho nového dočkáte. V poslední době jsem tolikrát, ať už v knihách, nebo v reálu, narazila na podivuhodný zjev světa. Na něco, kdy svoji duši, už tak komplikovanou a otřesenou, musíte rozdvojit. Ano, mluvím o dvojčatech. Je to zvláštní dělit se a sdílet svůj život ještě s někým druhým, kterého milujete, ale přesto šílíte, kdykoli ho uvidíte. Všichni vás označují víceméně za jedno tělo, ale také chápu, jak se vás to může dotknout. Zvláště, když jedno z dvojice dětí může být více nadané než to druhé. A právě o tom jsem se rozhodla napsat tragický příběh. ( nečekali jste od Lilinky komedii, že ne :D ). Vlastně mě to napadlo včera, když první slunečný den za celé léto hřál moji dušičku a vnesl můzu no mozku. Jo. Už jsem to zase já :D . Jinak, jak na tohle pochmurné léto reagujete vy ?

PROLOG
Jenny usedla do písku a rozevřela sestřin deník. Ještě předtím, než očima přelétla první, slzami zbrázděnou stranu, v duchu si představila její obličej. Ty obrovské, hnědé oči. Dokázaly svět vnímat mnohem hlubším dojdem, než je možné u normálního člověka. Jenny si utřela slzu a zahleděla se na horizont. Nebyla normální. Byla od ní samotné tak odlišná! A to byly dvojčata. Byly. Znovu se pohroužila do vzpomínek. Jak se probudila zde, na italské pláži naposledy a v ruce držela sestřinu ledovou ruku. Pohlédla do jejích temně hnědých očí. Postrádaly živý lesk. Když natáhla ruku, aby zavřela její víčka, s mírným úsměvem na rtech teď Sára vypadala jakoby spala. Poté Jenny začala kvílet a objímat tělo své sestry, ale to už si nepamatovala. Dokonce ani to, jak se tehdy dostala domů. Teď tu však znovu seděla a všechny vzpomínky z posledních sedmnácti let jejího života ji drásaly a jako tisíce nožů bodaly až do nitra jejího srdce. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Když nabrala dostatek sil a pohlédla na úhledné písmo Sáry Brookové, sevřelo se jí srdce. Má nejdražší Jenny .. Deník věnovala zesnulá Sára právě své sestře ! Možná, že se teď Jenny konečně dozví, s jakou povahou a nemocí musela Sára po svůj krátký život bojovat. Možná že se obě dívky nechovaly k té druhé s úctou a pravým porozuměním, ale pořád je svazovala jejich láska. Sára tu tehdy, 18. září umřela s vědomím, že Jenny jí po přečtení deníku odpustí. Když její duše vzlétla k nebesům, byla čistá jako lilie. Už dávno zapomněla na zlobu, na rozmarné hříchy světa .. Plula do svého nového království, až do samého světla vesmíru. Tam se rozhodla. Když malé hříbě odskákalo od své maminky a nebojácně dloublo do břicha jeho zbohatlé paničky, Jenny se jen smála. Hříbě do ní strkalo svojí tamvě hnědou hlavičkou do doby, než Jenny přelezla ohradu a zadívala se malé klisničce přímo do očí. Byly obrovské a hnědé. Hříbátko mělo teprve pár týdnů, Jenny velice litovala, že Sára jej neměla možnost poznat .. A právě ve chvíli, kdy Jenny opět propadla svému smutku, se hříbě rozběhlo a přeskočilo ohradu. Jenny nevěřila vlastním očím. Na přemítání ale nebyl čas, protože za svým nezbedným dítkem se rozběhla i dospělá klisna, která ržála, až tuhla krev v žilách. Jenny se dala do zběsilého úprku, ale hříbě bylo velice rychlé. Dokonce i jeho matka měla namále, aby ji dohonila. Když se konečně zastavilo, a věrně čekalo na Jennu, jakoby to bylo to nejposlušnější hříbě pod sluncem, Jenny jen překvapeně lapala po dechu. Stáli pod obrovským stromem, jehož koruna se tyčila nad všechny ostatní stromy na pláži. Jenom větve tohoto stromu byly svěže zelené, nikdo v širokém okolí nedokázal pochopit, jak se ubránily žhavému slunci. Pod ním byly nasázené květiny všech druhů, a mezi tou šarádou barev stál bílý pomník, na kterém leželo jméno Sáry. Hříbě chvíli na kámen hledělo, pak otočilo svoji malinkou hlavičku a zařehtalo na Jennu. V tu chvíli to Jenny konečně pochopila. Hleděla do stejných očí své sestry. Nejasně si vzpomínala na den, kdy oslavily své dvanácté narozeniny a když spolu usínaly v jejich společném pokoji, Sára se zmínila o převtělování. Přála si vrátit se jako kůň. Jenny se už už otočila, aby pelášila do jejich domu, kde by všem oznámila, že se Sára vrátila. Ale hříbě pronikavě zaržálo a Jenny se jako mnohokrát opět otočila a vyslechla, co se jí Sára snažila říct. Hříbě se vydalo zpět ke své ohradě. Jenny klisničku dohonila, dala jí ruku na teplý hřbet a pokračovala v chůzi. Slunce i na to, že byl listopad, krásně hřálo. Jenny si vzpomněla na deník a pousmála se. Už ho měla celý přečtený. Sáře dávno odpustila. Hleděla do budoucnosti s novým náznakem naděje. Sára ji nezklame .. Teď už ne.
Na první díl se můžete těšit v nejbližších dnech ! ;)
*Lilly*



Opravdu povedené, určitě si přečtu i první díl. :P ;)