close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Život v úvaze

9. srpna 2011 v 12:20 | *Lill*

Pomoc!!
Sedím u bráchy v kanclu.
Přemýšlím.
Blá blá blá ..
Nálada ?
Vlastně si rozmýšlím, co tu napsat. Jo, nudný kecy :D Nálada tak .. 15 stupňů :D
Proč .. ? Na to dvě slova - JSEM PSYCHOPAT :D
Spoustu otázek, málo odpovědí.
Joo, tak už to v životě chodí. Když už jsme u toho chození .. Táák strašně mě bolí nohy ! Včera jsem prošla snad polovinu Prahy, sledovala modelky jak se nesou v krásném oblečení a tiše záviděla :) Jo, neříkejte, že jste nikdy nezáviděli ty krásné postavy a dokonalé modely - cítila jsem se omšelá, ale přesto šťastná. A už jsme u toho :D Jak se cítím .. Mohla bych psát hodiny a hodiny, a stejně bych neřekla ani čtvrtinku z toho, jak jsem se cítila. Cítila. Cítila. Taky jsem velice málo vyspaná. V noci i když by to bylo nemožné, jsem slyšela škrábání na podlaze, kroky a dokonce i dýchání. Dokáže mě vyděsit i štěkot psa, takže si dokážete představit, že srdce mi tlouklo jako splašené. Brr .. Dneska přijede matinka. Aspoň se nebudu bát jít v noci spát ... :D Už si připadám jako malá ustrašená holčička. A nejhorší je, že si tak vlastně připadám celý život. Jako malá, bezvýznamná holka, co nic nedokázala. Možná jsem dostala pár cen za zpěv, možná něco málo napsala, možná dokonce zažila lásku. Ale co vlastně znamená žít spořádaný život bez problémů ? Na jednu stranu si neumím nic takového představit - vždycky vám může vytéct kohoutek, pokazit se pračka. Co byste vy v téhle chvíli dělali ? Manžel je v práci, děti máte ve škole. Na plotně se vám vaří oběd, a vy přemýšlíte, jestli odpoledne vyžehlíte prádlo, nakoupíte, nebo vytřete celý dům. Není to ironie ? :D Jednou nás to stejně čeká - ale teď, v době pubertálních výlevů stejně absolutně nemáme představy o tom, jak bychom takový život vedli. Je ale srandovní domýšlet se. Nebo ne ? :D


Jednoho dne jsem pohladila koně a zřela, že se stane mým přítelem navěky. Zvláštní, že některé okamžiky z života pochytíte jen málo, vyblednou a poté se úplně ztratí. Některé, jako například když jsem poprvé hladila koňskou hlavu, Vám však zůstanou navždy. Miluju koně. Ale jsem s nimi jen málokdy. Bohužel. Minulý rok jsem navštívila jezdecký tábor, a od té doby jsem jim úplně propadla. Zvláštní, že od té doby jsem na koňském hřbetě seděla pouze jedinkrát. Ach .. Hledám inspiraci. Tam venku, daleko od prašné Prahy, kde se momentálně nacházím, žijou tisíce koní, ale já ani jediného neuvidím. A přesto je to to, co bych si přála. Lidé dokážou přát si něco, co není možné. Co nepotřebují. Ale jen to je naplňuje. Nádech, výdech. Toužím po pozornosti. Ovšem můj uzavřený brácha je jen velmi málo výřečný, a tak pravděpodobnost, že mě povzbudí v prašném letním dni je mizivá. Přesto toužím se vypovídat. Komukoli. O tom, jak moc miluji koně, ale nemůžu je mít. O tom, jak moc miluji jednoho hocha, ale nemůžu ho mít. O tom, jak jsem posedlá psát neuvěřitelně dlouhé slohy o neuvěřitelně nudných tématech, které lidi v běžném životě absolutně nezajímají. Inu .. Bude líp. :) Věřím vto. Jen si zvyknout na fakt, že život je plný učení. Učení znovu milovat, učení znovu a znovu žít. Sesbírat se ze země a jít dál. Neohlížet se, ale přesto si uchovat ty nádherné vzpomínky. Které později bodají do srdce jako tisíce nožů a ubližují dalším lidem .. Takový už je život. Ale já jsem opravdu nechtěla psát tak smutně ! :D

Teď Vám položím otázku. Poslední za tenhle nudný zápis. Příště možná bude smysluplnější. SNAD.
Zažili jste někdy den, který by byl stejný jako každý jiný, ale přesto by byl něčím vyjímečný ... dokonalý ? Zanechal by na vás jakýsi vliv ? Vzpomínali byste na něj a mysleli na něj jako posedlí ? Já už dva takové zažila. První se odehrál v roce 2009, přesně 9.9. Magické datum, nemyslíte ? :D Pamatuji si téměř na všechno. Jak jsem přišla do šatny, podívala se na kamrádku Katku, na celý školní den, vyučování .. Na to, jak jsme byly obě zblázněné do jednoho kluka. Katka byla mnohem hezčí než já. Vždycky ulovila kluka ona. V ten den bylo ale všechno jinak. Adam si na zvlněné louce lehnul ke mě, svoji ruku položil do té mé. Bylo to poprvé, co si mě někdo všimnul. Doopravdy všimnul. Mluvil se mnou jako se sobě rovným. Zvláštní, že si nepamatuju slova, dokonce i činy v průběhu dvou let velice vybledly. Na co ale nezapomenu, je velký respekt k tomu dni. A na detaily. To, jak jsem se cítila, jak svítilo slunce, že v ten den jsem měla jisté ženské problémy. A také, že tím dnem začaly moje problémy s matkou .. Ano, ten den mě ovlivnil natolik, že jsem se od základů změnila. Byl opravdu magický. Od té doby jsem se snažila zažít více takových dnů , ale život si se mnou pohrával. Brzy jsem se s Adamem rozešla, on si našel jinou, já zapoměla až za rok, o minulých letních prázdninách. Nastal čas, abych se připravila na devátou třídu. A tehdy jsem poznala někoho, kdo mě poznamenal. Ne najednou, jako dřív Adam. Postupně. Ale .. Nestal se tím dokonalý jediný den. Od prvního září až do 30. června to byl dokonalý celý rok - a teď - v létě .. Nevím, jak to vstřebat. Vyrovnat se s tím, že jdu na střední. Před pár dny jsem prožila svůj druhý "dokonalý den" .. :D Nebudu vás s tím zatěžovat, pouze chci říct, že i krátký čas vás může tolik poznamenat. Nevím, zdali jsem připravení jít dál. Začít znovu. Ale budu muset, nebo ne ? Nechci zapomenout, ale stejně se jednou změním natolik, že si nebudu schopná připustit něco jiného. Nicméně je zbytečné dělat všechno tak složité. Ačkoli bádat a dohadovat se je zajímavé a někdy se tomu neubráníme, i dnešní úvaze musíme dát sbohem. Nechci svůj život prohrát v boji s klávesnicí :D .. A co vy ? Jak vidíte svůj naplněný život vy ? :)
 


Komentáře

1 Liamidie de Agua Liamidie de Agua | 9. srpna 2011 v 13:29 | Reagovat

Milá Lilly,
je zajímavé číst opět tvoje úvahy. Docela mi chyběly tvé články o pocitech, lásce a přátelství. A musím říct, že jsi mě ani tímto článkem nezklamala.
Abych ti pravdu řekla, prožívám něco podobného, jako ty. Jdu sice teprve jen do osmé třídy, ale říkám si, že si možná ani neuvědomuju, jak ten čas hrozně rychle letí, a já tak rychle dozpívám, že jsem si až teď uvědomila, že bych chtěla některé dny vrátit hrozně zpátky. Sice jsem neprožila ještě (myslím) žádný "dokonalý den", ale zažila jsem taky moc hezkých krásných dnů a zážitků, které ve mě zanechaly spousty vzpomínek.
Ať tak, či onak, musíme se prostě smířit s tím, že život se neúprosně táhne dál a my s tím nemůžeme nic udělat. Musíme si jen užívát ty dny krásné slunečné, deštivé i sněhové a nedívat se neustále za sebe, ale žít přítomností :-). Někdy je to sice těžké, protože jsme v minulosti prožili něco, co v nás zanechalo těžký šrám, ale důležité je, abychom se znovu zvedli a kráčeli vpřed s novou nadějí krásnějšího dne.
Přeju ti mnoho úspěchů v blogování a doufám, že se ti na kroměřížské škole bude dařít (jen tak mimochodem, Kroměříž je od nás asi 60km :-) ).

2 Elis Elis | Web | 11. srpna 2011 v 8:39 | Reagovat

Dokonalý :-)

3 *Lilly* *Lilly* | Web | 11. srpna 2011 v 10:18 | Reagovat

[1]: Páni .. Musím přiznat, že jsi mne velice překvapila, záhadný člověče :D Další duše, která vnímá život silněji než ostatní ? :) Skvělé .. Je to skvělý pocit vědět, že na blogu mám i čtenáře, kteří jen nepíšou jak je to úžasné, ale myslí to vážně. A ani o nich nevím .. :D Blog je super věc. Ale stejně i tvrdá věc ... Ale hrozně ti děkuju. :) Možná to bude znít ohraně - ale nemáš facebook ? :D

[2]: Moc děkuju !! :))

4 Heidy Heidy | Web | 11. srpna 2011 v 10:54 | Reagovat

NEJTĚŽŠÍ NA TOMHLE SVĚTĚ JE ŽÍT V NĚM

Popravdě řečeno, dlouho jsem si myslela že tahle věta je jen nějaký přelud, ale dnes vím že je to tak. Po podvodech s kamarády jsem zalča být citlivější a vnímavější než dřív. Začala jsem se osopovat na každého kdo mě pomlouval a všechny ty dětinské hlouposti jsem strašně prožívala. Poslední době přemýšlím, co budu dělat až začne škola. Až tam budu sedět v lavici a dívat se na ty káči jak tam sedí u stolečku a šeptají si a přitom se na mě dívají. Budu tam sedět i já? Nebo vstanu a hezky si to s nima vyřídím? Nechci do školy, nechci zažívat to každodenní utrpení kdy si moje oblíbená holka ve třídě jde s jednou káčou na odpolední pauzu a já se sama samotinká vláčím po malé vesničce a z deprese si zaskočím do krámu kde si koupím velký eneržák. S chutí ho vychlastnu na hříšti a pak se cítím jako bych byla něco víc. Jako bych se změnila z NIKDO na NĚKDO. Ale já jsem NIKDO a to je ten důvod proč je pro mě život utrpení. Koho zajímá že miluju koně, když žiju ve světě kde je kůň jen stroj na ježdění? Koho zajímá že mě baví hra na kytaru, když jsem v životě nedokázala vystoupit na veřejnosti? Koho zajímá že bych se možná chtěla kamarádit, když se nedokážu prosadit? Koho zajímá že jsem možná zajímavá, když má ty své káčinky se kterýma může celé dny pomlouvat? Copak tohle je nějaký život třináctileté dívky, které je NIKDO? Ne není a já nejsem. Jojo, Lill čteš dobře. Tvoje "milovaná" Ters se právě vypsala ze svého nicotného života..

5 *Lilly* *Lilly* | Web | 11. srpna 2011 v 11:03 | Reagovat

[4]: Heidíku .. I já dřív taková byla. Každý je v tomhle světě sám. Úplně každý. Nikoho přece neumusí zajímat, že máš ráda koně. TY je máš ráda. Nikoho nemusí zajímat, že tě baví hrát, pokud to baví TEBE. Nikdo za tebe tvůj talent neobrousí, je to jen na tobě ... :) DOkážeš že prosadit. Máš velké charisma a věřím v tebe :) Já ano .. Někdy máme svoje období, ano, beru. Ale je lepší si života užívat, přece jen, jsou tu i krásy, stačí je vnímat .. A jednou určitě narazíš na pravou kamarádku, jen musíš vnímat :) I mě se to stalo .. Celé roky jsem byla ve třídě odstrčená, a i když jsem si u lidí dokázala vybudovat respekt a myslím, že s něma nemám nějak velký problém, a dokonce i přes to, že na škole jsem byla oblíbená a měla jistý vliv, stejně se na mě ve třídě každý vykašlal a mezi typy lidí jsem tam prostě nezapadla. Celé roky mi ubíhala před očima jedna holčina, se kterou jsem se seznámila až v devítce. A teď jsme téměř nerozlučné kamarádky, které se sice nevidí často, ale důvěřujeme si, a to je pro mě hlavní. O poledních pauzách také bývám sama ... Ale užiju to k prospěchu. Jdu za nějakým učitelem, popovídám si s ním o životě, pak jsem chvíli sama ... No a co ? Každý je občas sám .. A ty máš koně, máš Huga ! :) Nezahazuj svůj život .. Najdi svoji touhu, vášeň, a dej to všem najevo - nikdo se nebude dívat tam, kam nemusí. Ale každý se bude dívat tam, kde to vidí zajímavé. A ty jsi zajímavá ! Jen to dát najevo .. :)

6 Heidy Heidy | Web | 11. srpna 2011 v 11:05 | Reagovat

[5]: Sakra, proč ty máš vždycky pravdu? Tebe nejde než milovat :D ♥ Tvoje duše neposkrvněná a úžasně upřímná. Máš svůj názor a za tím si stojíš, kruciš jak já tě mám ráda :D

7 Liamidie de Agua Liamidie de Agua | 11. srpna 2011 v 13:17 | Reagovat

[3]:Abych ti pravdu řekla, pro tebe jsem sice teď záhadná, ale obě se velmi dobře známe. Jsem to totiž já, *Katri-ne* nebo i Andie, která s tebou před rokem ztratila kontakt a nemohla tě nikde najít :-). Pokud chceš můj face, přidej si mě, jsem tam jako Kamila Reiterová
A s tím blogem - máš naprostou pravdu. Blog je super věc, ale i tvrdá věc, která životu dává, ale i bere.

[4]: Heidy, NIKDO tě nemůže odsuzovat za to, jaká jsi. Protože jestli jsi sama sebou, i když miluješ koně, i když máš ráda hraní na kytaru, ale nikdy před někým nezahraješ, jsi to pořád ty. Myslíš si snad, že každý člověk má lehký život? Prosímtě, vrať se do reality :-) ! Jak psala Lilly - i já jsem si u lidí ve škole dobila svou autoritu, ale nikdy jsem mezi ty lidi ve škole vlastně pořádně nezapadla, protože jsem jiná. Jiná duše, jinak uvažuju. Jsem totiž strašlivý knihomol, hrozně ráda žiju v představách o dokonalém světě a dokonce i moje rodina (kromě mého táty, který je mi velmi blízký), mi většinu času nerozumí a diví se, po kom jsem zdědila takovou povahu. Jsem prostě jiná. Ale jsem ze to ráda, protože vidím, že přece jen nejsem sama, kdo je takový. Třeba Lilly - otevřená duše, která umí tak krásně napsat pocity. Ty - která jsi tak úžasně citlivá a kterou mám celou dobu moc ráda. Konečně jsem si prostě uvědomila, že nejsem na tomhle světě jediná taková citlivá duše, která se raději zavře v pokoji a pláče sama než abych seděla u někoho doma a plakala mu na rameno :-).
A i když od sebe žijeme několik kilometrů, čísla jsou pouhým slovem. Důležitější jsou činy, kterými si vyjadřujeme své přátelství :-).
Mám tě ráda, Ters.

8 Heidy Heidy | Web | 11. srpna 2011 v 18:21 | Reagovat

[7]: Moje milovaná Andie! :) Vůbec by mě nenapadlo že jsi to ty! Já tě mám taky ráda! :)

9 Riccia Riccia | Web | 20. srpna 2011 v 12:51 | Reagovat

Lilly...
Ani nevíš, jak mě to s těmi koňmi mrzí. Zasloužila by sis pocítit ten úžasný pocit, když s nimi můžeš být. Ano, zažila jsi ho, jak říkáš na tom táboře, o kterém jsi vyprávěla tak krásně, že jsem si představovala, jak tam jsem taky. Ale...vážně neexistuje žádná možnost? Dojíždění, nebo tak něco?
Vzpomínám si, jak jsem před třemi lety přemlouvala rodiče, aby mi zaplatili koňský tábor. A povedlo se :). Přesně před třemi lety jsem byla na koňském příměstském táboře...ale dost o mě.

Dobře znám ten pocit, že se nemůžeš nikomu vypovídat. Zrovna teď mě tíží jedna věc, kterou mi svěřil člověk, na kterém mi záleží tolik, že bych nikdy nebyla schopna ho zradit. A tak jsem na to sama, mám strach, tolik bch se s tím chtěla někomu svěřit, ale nemůžu. Snad to přejde, doufám.

A odpověď na otázku? Ano, takové dny mám. Moc dobře si pamatuju, jak jsi mi o Adamovi vyprávěla. Někdy mi to vážně chybí, ty chvíle, kdy jsme jedna druhé povídali o klucích. Kolik se toho změnilo...už dávno nešílím po Vojtěchovi a nenaháním ho po školních chodbách ;). V mém životě se objevil jiný kluk a je to mnohem vážnější, než jsem si kdy myslela. A víš proč? Je to první kluk, co mě má skutečně rád. Vážím si ho a on mě. Je to nádherný...ale zas mluvím moc o sobě, co?
Zas se moc rozepisuju :D Ale mám pocit, jako by mi prsty samy bruslily po klávesnici, ani pomalu nepřemýšlím nad tím, co píšu. Přeju Ti, abys všechno zvládla tak, jak chceš a potřebuješ. Protože to je to nejdůležitější. Vím, že tento článek je již staršího data, proto odpusť tak pozdní odpověď. Nemám nic, na co bych se "vymluvila", prostě jsem k Tobě nepřišla. Mrzí mě to...

10 Lilly Lilly | 20. srpna 2011 v 14:00 | Reagovat

[9]: Cio .. :-) Věř, že mi ty naše konverzace, články o koních, kluci a tak hrozně, hrozně chybí ... Ale člověk se mění, co ? ;-) .. Někdy jsem tu, někdy zase ne .. Ale teď ano.
Víš co si myslím ? :-D že když ruka jezdí po klávesnici, ani nestačíš psát myšlenky, je to prostě to "pravé ořechové" ... Věř mi, že čas, který věnuji tvému komentáři mě potěší mnohem víc, než kdybych si tu četla milion dalších komentářů typu - Dokonalý a podobně :D .. Ale i když se zdá, že spousta věcí se změnila - něco zůstává stále stejné, a my bychom si toho měly vážit :-) A co koně ? Chybí mi ... jenomže teď, když mě čeká Kroměříž ... se moje už tak tenoučké šance ještě zúžily :/ .. Nevím, co bych pro to mohla udělat, ale s mými rodiči je to těžké, když ani nemůžu chodit na hodinu o prázdninách ven .. :/ Je to složité a nevlezlo by se to ani do patnácti stránek ... :D ... A ani se neomlouvej, že si napsala tak pozdě :) Já jsem vděčná, že si napsala i tak :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama